DOLEVA  A  ESPERANTO
SATeH
MALDEKSTRO  KAJ  ESPERANTO

ANARCHISMUS  A  ESPERANTO

Will Firth

    I. Definice

    II. Ideově-historický rozvoj

        1. Všeobecně

        2. Esperanto a anarchismus

        3. Represe

    III. Relevance Esperanta

        1. Relevance v anarchistickém spektru

        2. Společnost – základní relevance

    IV. Shrnutí a kritika

I. Definice

Mezinárodní jazyk Esperanto je plánovaným jazykem, který byl vytvořen s myšlenkou na mezinárodní dorozumění se. Z celkem zhruba 1000 známých projektů umělých jazyků, si jako jediný zachoval více než stoletou praxi. V roce 1887 publikoval v ruském jazyce mladý židovský optik Ludvík Lazar Zamenhof (1859-1917) pod pseudonymem Dr. Esperanto první příručku k výuce mezinárodního jazyka. Ještě ten samý rok vychází její vydání v polštině, němčině a francouzštině. V mezinárodním Zamenhofově jazyce “esperanto” znamená “naději”, neboť Zamenhof doufal ve vytvoření mezinárodního jazyka nápomocného v komunikaci mezi národy, tak, aby díky tomu mohl na světě zavládnout mír. Slovo “esperanto” se vbrzku stalo názvem popisujícím tento jazyk.

Díky své symetričnosti a elastičnosti je Esperanto lehce naučitelným jazykem. Jak gramatika tak výslovnost je jednoduchá, protože mezi nimi není žádný rozdíl. Gramatika je symetrická, výslovnost nemá žádné výjimky; různě používané předpony a přípony se přičiňují o vysokou důkladnost a zřetelnost jazyka. Slovní zásoba se zvětší části zakládá na latině a slovech germánského původu, která se rozšířila do mnoha zemí. Obvykle, když se zaslechne Esperanto, hned to navodí dojem, že zní jako španělština nebo italština. Evropský původ slov skutečně způsobuje více problémů Číňanům než např. Němcům. Esperanto je však pro Číňany mnohem lépe naučitelné než třeba angličtina. Je to spojené s rozšířeným používáním spojení a výrazů různého původu, jejichž význam je mnohem lépe odvoditelný, poněvadž výrazy závisí na neměnitelném kmeni výrazu. Takový charakter má např. turečtina. Avšak třeba němčina – v protikladu k tomu – patří do jazyků, v nichž kmen výrazů není neměnitelný.

Dnešní jazyková rodina Esperanto má milion hovořících. Existují desítky tisíc knížek v tomto jazyce (většinou jde o krásnou literaturu) a stále se na trhu objevují stovky malých časopisů, z nichž je mnoho rozšiřovaných po celém světě… Není dne, aby se neuskutečňovala esperantistická setkání, posezení, semináře, konference, setkání mladých či regionální setkání v různých částech světa. Kromě toho mnoho rádiových stanic vysílá programy v jazyce Esperanto, některé takřka denně. Esperanto se stalo každodenním “rodným” jazykem v rodinách, v nichž rodiče mají různý původ a jejichž děti používají Esperanto stejně, jako jazyk země v níž žijí, a občas i ještě jeden jazyk chápaný jako jazyk rodný. Esperanto se stále rozvíjí a dotváří se potřebám jazykové společnosti, aniž by ztrácelo svou prostotu, jako každý jiný jazyk také prostřednictvím zapůjčování a vytváření pojetí a označení z dostupných jazykových prostředků. Pojetí “pomocný jazyk”, jakož i “umělý jazyk” jsou, pokud jde o Esperanto, používány hodně často. Lidé, kteří neznají skutečné, praktické využití Esperanta, v těchto pojetích nachází chybné pochopení a chápání jazyka, jako jazyka primitivního, jehož existenci vyznačuje intelektuální síla jeho tvůrce. Mnoho z těch, kteří hovoří jazykem Esperanto si již dávno uvědomuje to, že jazyk odpovídající všem potřebám lidské existence, může vzniknout pouze společenským procesem. Esperanto je jazykem, který vznikl “z ničeho”, jako např. “haiťansko-kreolský”. Nový jazyk se může objevit pouze tehdy, když odpovídá jistým lidským potřebám.

Hector Hodler

II. Ideově-historický rozvoj

    1. Všeobecně

Spolu s Esperantem, jako dorozumívacím jazykem, propagoval Zamenhof rovněž quasi-náboženskou “lásku k bližnímu”. Tato myšlenka se zakládala na liberálně-humanistickém způsobu myšlení, např. na představě, že celé lidstvo je jednou rodinou, které k sobě musí najít cestu, nebo představě, že všechna náboženství světa mají společné kořeny a mohou být harmonizovány (spojeny). Tato myšlenka byla přijata mnoha esperantisty jako zajímavá, ale mnoho z nich nebylo příliš schopno dosahovat té “lásky k bližnímu”. Po publikování celého projektu ve Varšavě roku 1887 se Esperanto rychle rozšiřuje, především na ruském území. Jedno z prvních děl napsané v tomto jazyce bylo “V hrobě” Nikolaje Borovkova z roku 1892, vypovídající o člověku pohřbeném za živa. Křesťanský anarchista Lev Tolstoj se mnohokrát jednoznačně vyslovil pro jazyk Esperanto. Ruské období Esperanta končí roku 1895 poté, co jediný esperantský časopis “La Esperantisto”, ztrácí po otištění Tolstojova textu “Prudento au kredo”, týkajícího se náboženství a morálky, povolení k rozšiřovaní tiskoviny v Rusku, což se rovnalo naprostému úpadku.

Nastupuje tzv. období francouzské, spolu s I. Mezinárodním kongresem Esperanto v Boulogne-sur-Mer roku 1905 (účastnilo se jej 688 členů z 20 zemí). Právě na tomto kongresu se z esperantského hnutí vytratil Zamenhof. O postupujícím rozvoji jazyka Esperanto mělo od té doby rozhodovat esperantské hnutí. V roce 1905 vytvořil anarchista Paul Berthelot dodnes existující časopis “Esperanto”. V roce 1908 Hektor Hodler vytvořil UEA (Universala Esperanto Asocio) – Světová asociace Esperanta, který dodnes sdružuje všechny esperantské organizace na celém světě. Sídlem UEA je Rotterdam. Do První světové války se Esperanto rozvíjelo díky ohromnému zástupu dobrovolníků ve Francii. Odtamtud se jazyk mohl dobře rozšiřovat po celém světě, především do Japonska a Číny. V roce 1921 vzniká v Praze, na popud Eugene Adam (Lanti), esperantské hnutí na základě feministických cílů, s nezávislou národnostní strukturou pod názvem SAT (Senacieca Asocio Tutmonda) – Národnostně nezávislý světový svaz Esperanto, který přijímá za úkol rozšíření jazyka Esperanto po celém světě. Sídlem SAT je Paříž. Rozkvět Esperanta trval v závislosti na podmínkách v různých zemích – od 10 do 15 let. Existovala rovněž maďarská fáze, která umožnila Budapešti, aby se stala kulturním hlavním městem Esperanta.

Paul Berthelot

Příchod totalitních režimů k moci (což vedlo ke Druhé světové válce, a v konečné fázi ke Studené válce) na mnoho let zastavuje rozkvět Esperanta. Obzvláště po válce má svět co do činění s expanzí anglo-amerických jazyků, což způsobuje, že je Esperanto stále více odsouváno do neznáma. Poprvé v roce 1945 a později ještě v roce 1958 je UNESCO uznána hodnota Esperanta pro výměnu a kontakty mezi národy. V září 1993 se uskutečňuje světový kongres pro esperantské spisovatele PEN, na němž dochází k uznání Esperanta za literární jazyk.

Lanti

Rozšiřování Esperanta po světě je různorodé, i přes pokrok v mnoha zemích Asie a Afriky, nemá Esperanto žádné představitele. Esperantisté z větší části obývají Evropu. Dělá tento fakt s Esperanta “eurocentrický” jazyk, o čemž se často diskutuje v esperantských kruzích ? Skutečný charakter Esperanta se nedá popsat jako čistě evropský. Rozvoj jazyka v jednotlivých zemích jako Čína, Togo, Írán nebo Zair se stal fenomenální. Důležitou a aktivní roli v esperantském hnutí hraje TEJO (Tutmonda Esperanta Junulara Organizo) – Světová esperantská organizace mládeže. Stejně jako UEA organizuje i TEJO každoroční kongresy a jiná početná setkání (za zmínku stojí obzvláště německé Semináře mezinárodní esperantské mládeže). Jednou z rozvíjejících se tendencí v Esperantu je dnes “raumismo” – pojmenovaná podle finského města Raumo, kde se roku 1980 odehrál kongres TEJO. “Raumismo” chápe esperantisty jako národ “diaspory”, rozprostřený národ. Opouští ideu Esperanta jako universálního jazyka a začíná jej chápat jako jeden z mnoha jazyků, který je možno využít podle potřeby. Rozvoj jazyka je podporován skrze grémium tzv. Akademie Esperanto. Úkolem Akademie je dbát o další rozvoj jazyka podle základů jeho tvůrce – Zamenhofa. Rozhodnutí Akademie nejsou závazná, vyznačují pouze jisté linie v činnosti a mají spíše charakter dobře promyšlených návrhů a doporučení.

Občas se objevují obvinění, že je Esperanto sexistické, poněvadž během analýzy jazyka narážíme na původ všech ženských tvarů z mužských. Na první pohled je na tom trochu pravdy, neboť při popisování osob v jazyce Esperanto může být ženský tvar vytvořen pouze dodáním přípony “-in” ke tvaru základnímu, např.: laboro – práce, laboristo – dělník, laboristino – dělnice. Tím, co odlišuje tento jazyk od jiných, např. od němčiny, je to, že nerozlišuje pohlaví. Všechna slova, které nemají přirozené pohlaví, např. křeslo, auto apod. nemají rovněž gramatické pohlaví, což znamená, že tento jazyk nemá sexistický základ. Je však třeba zmínit, že použití jazyka Esperanto v patriarchálním prostředí se může jevit jako sexistické. Užívání mužského popisu osoby je tedy již řídké, poněvadž již osobní forma je chápána jako mužská, zde také leží ona kritika, že všechny ženské tvary vznikají z mužských. Aby se tento jazykový sexismus dementoval, je potřeba zacházet s jazykem Esperanto s rozvahou.

Ludovic Rodo kreslení

    2. Esperanto a anarchismus

Anarchisté a anarchistky byli jedněmi z pionýrů a pionýrek v rozšiřování Esperanta. Roku 1905 došlo k vytvoření první anarchistické esperantistické skupiny. Následně se objevují nové skupiny v Bulharsku, Číně a jiných zemích. Anarchisté/tky a anarchosyndikalisté/tky, kteří před I. světovou válkou představovali hodně početnou skupinu, vytvořili v roce 1906 Mezinárodní svaz Paco – Libereco (Mír-Svoboda), který byl rozšiřován prostřednictvím Socia Revuo. Tento svaz se roku 1910 sjednotil s jiným pokrokovým svazem Esperantista Laboristaro – svazem Esperantské pracující třídy. Tato společná organizace přijala název Hvězda osvobození. Do roku 1914 organizace vydala mnoho revoluční, včetně anarchistické, literatury v jazyku Esperanto. Tímto způsobem se rozvinula korespondence mezi evropskými a japonskými anarchisty a anarchistkami. Roku 1907 mezinárodní anarchistický kongres v Amsterodamu přijal rozhodnutí týkající se mezinárodního jazyka Esperanto a v dalších letech byla přijímána další rozhodnutí kongresu. Esperantisté a esperantistky, kteří se účastnili tohoto kongresu, se zabývali obzvláště mezinárodní spoluprací anarchistů a anarchistek.

V Německu bylo Esperanto používáno dělnickým hnutím v letech 1920-33. V srpnu 1923 čítal Německý dělnický svaz Esperanto 4 000 členů a členek. Ne bezdůvodně bylo Esperanto nazýváno “latinou dělníků”. Hnutí Esperanto mnohostranně rozvíjelo mezinárodní výměnu. Esperantističtí dělníci a dělnice patřili do různých stranických, kulturních a sociopolitických hnutí existujících v tomto období. Patřit k odpovědnému svazku chápali jako svůj úkol k rozšiřování Esperanta a činění ho užitečným. Esperanto plnilo důležitou roli během Dělnických olympiád, kdy bylo považováno za prostředek dorozumění se mezi národy. Esperanto sloužilo rovněž kulturnímu sjednocení všech politických a odborových směrů dělnického hnutí, jako např. Dělnický sportovní svaz, Dělnický samaritánský svaz.

Liberálnost časopis v roce 1946

V srpnu 1921 se v Praze setkalo 79 pracujících z 15 zemí. Vytvořili již výše zmiňovanou SAT, která je dodnes aktivní antinacionalistickou organizací. Svůj největší rozvoj SAT dosáhla v letech 1929-1930. V té době měla 6 524 členů a členek ve 42 zemích, roku 1997 jich bylo již méně než 1 500. Vytvoření SAT a její důsledné ohrazování se vůči měšťanskému esperantistickému hnutí bylo výsledkem celkového politického vývoje té doby.

V březnu 1925 pozdravila jedna berlínská anarchosyndikalistická esperantistická skupina II. Kongres Mezinárodní asociace pracujících (AIL), který se odehrával v Amsterodamu. Ve svém pozdravu hovoří o tom, že je pro světovou organizaci, kterou by esperantisté a esperantistky zorganizovali na svobodné bázi. Jde pravděpodobně o jisté přitakání T.L.E.S. (Světová liga státně nezávislých esperantistů), která byla vytvořena ve 20. letech, poněvadž SAT byl zpočátku pod vlivem komunistů. Ostatně TLES je později do SAT včleněna.

Obzvláště silné je esperantské dělnické hnutí v Německu a SSSR. V roce 1923 je na Ukrajině vytvořena Vědecká anarchistická knihovna mezinárodních jazyků (ISAB), která pro mezinárodní čtenáře vydávala Kropotkinovu Etiku, Borovojsův Anarchismus a jiná díla v jazyce Esperanto.

Anarchističtí esperantisté a esperantistky rozvíjeli svou činnost v té době nejen na Dálném Východě, ale i v Číně nebo v Japonsku. V těchto zemích se Esperanto stalo hodně populární. Začaly se tam dokonce vydávat dvoujazyčné časopisy. Prostřednictvím Sifo (Liu Shifu) je takto od roku 1913 v Číně vydáván časopis Hlas lidu. Byl to první anarchistický časopis v Číně. Zpočátku byly informace do časopisu získávány z časopisu Socia Revuo. Rovněž mezi japonskými esperantisty existovalo mnoho anarchistů, anarchistek a socialistů, socialistek, kteří byli neustále pronásledováni. Z tohoto důvodu přestává v roce 1931 vycházet časopis Anarchista poté, co byla celá redakce zatčena.

Anarchističtí esperantisté a esperantistky zažívají ohromné oslabení v roce 1937, kdy je během pronásledování v Rusku mnoho esperantistů a esperantistek zavražděno nebo odesláno do lágrů a táborů. Esperanto si odehrává rovněž velkou roli během Španělské občanské války (1936-39). V těchto letech se v Barceloně vytváří ILEA (Ibera Ligo de Esperantistaj Anarkiistoj), která rozšiřovala týdenní informační bulletin CNT/FAI. Rovněž rádiová stanice CNT/FAI vysílá programy v Esperantu.

Po II. světové válce se první skupina, podstupující organizační práci, objevuje v Paříži. Od roku 1946 tato skupina vydává časopis Senŝtatano. O několik let později se v Paříži objevuje rovněž anarchistická esperantistická skupina. Roku 1981 díky iniciativě téže skupiny dochází ke vzniku Radio Esperanto, které dodnes vysílá jednu hodinu týdně. Mnoho z liberálních a anarchistických esperantistů a esperantistek se sjednotilo v SAT, jejichž anarchističtí členové a členky v ní tvoří vlastní autonomně působící frakci. Tato skupina začíná v roce 1969 vydávat Liberecana Bulteno, které dnes nese název Liberecana Ligilo.

    3. Represe

V historii Esperanta i kromě překážek a obviňování dochází rovněž i k zákazům a pronásledování. Esperanto bylo vládami mnoha zemí chápáno jako “nebezpečný jazyk”. Již roku 1895 je zabráněno vydávání časopisu “La Esperantisto” v carském Rusku. V roce 1922 je zakázáno vyučování jazyka Esperanto ve francouzských školách. O třináct let později je zaveden zákaz vyučování v Německu v tzv. Volných školách. Roku 1936 je Esperanto zcela zakázáno v Německu a Portugalsku. Od poloviny 30. let je zakázána činnost SAT a také anarchistických časopisů v SSSR. Kvůli narůstajícím stalinistickým represím je silně omezena činnost do té doby silného esperantistického hnutí. Během jedné, narychlo zorganizované a uskutečněné akci v roce 1937 je mnoho esperantistů a esperantistek zatčených, zastřelených nebo poslaných do trestních táborů. Esperanto je zakázáno jako produkt “buržoazního kapitalismu a kosmopolitismu”. Od roku 1938 je Esperanto zakázáno ve všech zemích obsazených Německem. Z důvodů pronásledování a zákazů je esperantistické hnutí hodně oslabené a rozvoj tohoto mezinárodního jazyka je pozastaven. Z toho důvodu se také rozvoj jazyka po Druhé světové válce již neposouvá kupředu. Kvůli silného vlivu stalinistů je Esperanto roku 1949 zakázáno v NDR. V roce 1950 platí zákaz také v Maďarsku a od roku 1952 v Československu. Po Stalinově smrti v roce 1955 dochází k opětovnému oživení esperantistického hnutí v Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Československu a v SSSR. Od roku 1965 je Esperanto povoleno také v NDR, kde se může rozvíjet v kulturních kruzích.

III. Relevance Esperanta

    1. Relevance v anarchistickém spektru

Jazyk Esperanto se stal důležitým pro anarchistické spektrum, které si v protikladu ke státům a velkým koncernům nemůže dovolit překladatele, ale spíše se musí obejít bez jejich služeb, což je nakonec mnohem smysluplnější, než vydávat peníze na překladatele, když jsou potřebné na důležitější a hodnotnější projekty. Vztahy moci se odhalují také mezi řečníky a překladateli během tzv. quasi-komunikace a z anarchistického pohledu jsou hodně problematické. Ostatně, antinacionalistům je pokládána otázka: jak může dojít ke spolupráci a společnosti lidí hovořících různými jazyky ? Pro takovouto spolupráci a společnost má Esperanto anarchistům a anarchistkám mnoho co nabídnout.

Skutečností je však to, že anarchisté a anarchistky si nepřisvojují tento jazyk intenzivněji než jiná hnutí, či občanské skupiny. Existuje rovněž volnomyšlenkářská frakce uvnitř SAT, která pravidelně vydává bulletin Volnomyšlenkářský spojenec. Díky publikacím mnoha překladů z jiných jazyků, mohou některé myšlenky a nápady dorazit k malé, ale různorodé mezinárodní veřejnosti. Na základě mezinárodních bariér v porozumění, si jeden německý anarchista stěžoval: “Víceméně navzájem od sebe izolováni, pracujeme a bojujeme bez vyměňování si zkušeností z jednotlivých vítězství a porážek. Důležitou součástí naší práce musí být nadregionální kontakt s lidmi s podobnými myšlenkami a cíli, který by umožnil solidní činnost”. Toto zjištění zasáhlo samotnou podstatu věci: naše snahy zapojit se do mezinárodní spolupráce často zůstávají v hodně okrajových a omezených rámcích.

Jedním z hlavních problémů, je problém jazykový. Ten, kdo čte mezinárodní volnomyšlenkářský/anarchistický tisk, se dost často setkává s nářkem skupin, které si nedokáží poradit s korespondencí v cizím jazyce a setkání s překladateli nejsou schopny zorganizovat. V současné době se mezinárodní spolupráce anarchistických a autonomistických skupin zakládá na užívání náhodně známého jazyka. Funguje to takto: někdo ve skupině zná jazyk X a tímto způsobem můžou začít existovat kontakty s lidmi z regionu X. Existence takovéhoto druhu kontaktů je čistě spontánní. V Německu je rozšířena znalost angličtiny, což je důležité s ohledem na vyžadování mezinárodní spolupráce. Jazyková schopnost v tomto jazyce se nejčastěji zakládá na mnoha letech školní docházky, která se zakládá na ideologické vědě RFN z USA. Neděje se tak však ve všech částech Země, angličtina totiž není mezinárodním jazykem, ale pouze rozšiřovaným koloniálním jazykem. Pokud jde o procentní počty, anarchisté anarchistky nejsou skupinou reprezentovanou v Esperantu silněji než v jiných společnostech. Jejich účast v hnutí Esperanto je spíše okrajová.

    2. Společnost – základní relevance

Potřeba spolupráce a spojitost přes jazykové bariéry pro mnoho skupin vyžaduje, aby mohly mít dorozumívací jazyk, který by byl lehce naučitelný a politicky neutrální. Jiné jazyky jako španělština, francouzština, angličtina, ruština nebo čínština nejsou dostačující. Díky Esperantu mohou vznikat bezprostřední, mnohostranné kontakty, bez jakéhokoliv vázání se s jedním vymezeným národním jazykem. Je nutné rovněž zmínit, že Esperanto je více než obyčejným prostředkem komunikace. Díky tomu, že nepatří žádnému lidu, národu či státu a poněvadž existuje pouze hrstka těch, pro které je tento jazyk jazykem rodným, nikdo si nemůže pro sebe přivlastnit nárok na vlastnění tohoto jazyka. V praxi to znamená velký rozměr, pokud jde o komunikační zrovnoprávnění. Esperanto umožňuje rovněž daleko jdoucí zrovnoprávněnou společnost, která spojuje mnoho esperantistů a esperantistek. V případě, kdy by se to zdálo neuskutečnitelné, pomůže srovnání: podobně vzniká euforie u těch převážně vzdělaných Němců, kteří se považují za mistry v angličtině. Díky tomu mají pocit, že mohou a dokáží rozmlouvat s celým světem. Avšak Esperanto obsahuje tento pocit a s ním spojené možnosti, a jde ještě o krok vpřed – dokáže otvírat tolik dveří, jako kdyby se kromě angličtiny musel člověk současně učit ještě španělštinu, ruštinu, japonštinu a jiné jazyky.

Hudebního disku liberální

IV. Shrnutí a kritika

Jak již bylo vzpomenuto výše, Esperanto je často popisováno jako umělý jazyk na rozdíl od jiných, popisovaných jako jazyky přirozené. Jak se však ukazuje v praxi, rozdíl mezi jazykem přirozeným a tím “umělým” je malicherný a takřka nezjistitelný. Totiž jazyk jakéhokoli z národních států je stále podřizován jistým normám. Takové jazyky jako němčina či francouzština byly totiž po staletí (vy)tvarovány pomocí zákonů a četných regulací, a stejně tak skrze působení médií. Spisovatelé, básníci a vynálezci všech sociálních tříd mají vědomý vliv na jazyk. Rozdělení na přirozený a umělý jazyk se smazává. I přes to je mnoho lidí přesvědčeno o “výši” svého vlastního jazyka. Není rovněž náhoda, že jazyk Esperanto je chápán jako jazyková míchanice. Je nutné rovněž zmínit, že Esperanto se od roku 1887 rozvinulo z větší části spontánně. Zajímavou analýzu strachu z Esperanta podává Claude Piron ve svém díle Studium psychologie reakce: “Esperanto vystupuje jako jazyk-vetřelec do světa, kde je každému národu přiřazen jazyk. Esperanto ukazuje, že jazyk nemusí být dárkem dávného věku, ale může povstat z čisté konvence. Pro Esperanto se kritérium oprávněnosti neshoduje s jeho autoritou, ale s komunikativním působením. Tímto vlastně Esperanto hýbe s tím, co leží hluboko a to, co obyčejně nevidí denní světlo. To, co je obyčejně spojováno s pořádkem klasifikace jazyků – irština, holandština, francouzština nebo angličtina se nenachází podle mnoha lidí na té samé úrovni. Když lidé hovořící různými jazyky sáhnou po Esperantu, aby mohli mezi sebou komunikovat, úroveň jejich národních jazyků ztratí na svém významu.”

Esperantu je vytýkán rovněž eurocentrismus. Někteří z kritiků se tak často divným způsobem kompromitují, když popisují angličtinu nebo španělštinu jako pravý mezinárodní jazyk. Kritika má však pravdu v jednom: z jazykově-vědeckého pohledu je Esperanto vytvořeno v mnoha ohledech z indoevropských jazyků. Esperanto pochází také z Východní Evropy a udržuje si dnes pevný evropský tvar. Esperanto však nepřijalo během svého rozvoje indoevropské impulsy. Mnozí, kteří Esperanto považují za hodné podpory, se z pragmatických příčin zříkají učení tohoto jazyka. Využívají naproti tomu svůj cenný čas na učení se jednoho z “velkých” jazyků. Jiné podporovatele Esperanta odrazuje bezmocnost z důvodu postavení angličtiny v dnešním světě na prvním místě. Esperantisty a Esperantistky vždy v učení doprovázel idealismus. Existují rovněž chybné a zavádějící informace týkající se Esperanta, které způsobují, že lidé věří, že Esperanto je spásným prostředkem proti konfliktům a válkám. Kromě toho často narazíme na publicisty, kteří tvrdí, že Esperanto nežije. Spekulace na téma budoucnosti Esperanta jsou zbytečné. Je nutné zdůraznit, že Esperanto existuje, esperantské hnutí je pod dohledem velkého počtu členů a členek stabilní, a že Esperanto nachází živé a praktické využití v celém světě. Rovněž i mezi anarchisty a anarchistkami.

Esperanto jazyce
Španělská verze (pdf)
Německá verze
Polská verze
Anglická verze